Dalším setkáním v Brně navážeme na projekt, který má sociální přesah a věnujeme mu velkou pozornost. V příjemné atmosféře kavárny v centru města promítneme dokumentární film o teatroterapii a divadle s herci s mentálním handicapem. Osobně se setkáme s herci a tvůrci filmu. Navážeme na diskuzi a prožijeme společně obohacující čas.
V dnešní uspěchané době, kdy se každý den snažíme stihnout nespočet pracovních a osobních povinností, se stávají místa, která nabízejí útěk od reality, stále žádanějšími. Jedním z nejúžasnějších konceptů, které se v posledních letech dostaly do povědomí lidí, je kočičí kavárna. Tato místa spojují vášeň pro kávu, relaxaci a lásku ke kočkám, čímž vytvářejí jedinečné zážitky, které oslovují nejen milovníky těchto elegantních stvoření, ale i všechny, kdo hledají klid a pohodu.
Děkujeme!
Náměty a závěrečná diskuze nejen o dokumentu, ale i o životních příbězích a problémech je vždy obohacující. Všichni přítomni si tak mohou být navzájem blíž a pochopit tak různé situace je snažší.
Po úspěšné premiéře filmu na Integračním festivalu Quijotova šedesátka v Lipnici nad Sázavou zavítáme tentokrát do Knihovny Jiřího Mahena v Brně. Velice si vážíme spolupráce, kterou nám knihovna nabídla a těšíme se na všechny, co přijdou uzřít tento dokument. Osobně se setkat s autorkou dokumentu Kateřinou Dubovcovou, herečkou a lektorkou Monikou Mazáčovou, která zastupuje Divadlo Klauniky Brno a také se setkáme s hlavními aktéry filmu, herci s mentálním handicapem. Cílem projektu bylo natočit filmový dokument o dlouhodobé teatroterapeutické činnosti Divadla Klauniky Brno. Je tomu letos právě 20 let, co Divadlo Klauniky začalo spolupracovat s lidmi s mentálním handicapem a právě u příležitosti tohoto výročí bychom rádi vytvořili dokument, který zachycuje tuto výjimečnou činnost. Režisér a ředitel Divadla Klauniky Zdeněk Mazáč se nadchl pro práci s lidmi s mentálním handicapem v roce 2003, kdy se s nimi začal setkávat a byl fascinován teatralitou, která pramení z jejich naturelu. Hledal proto takovou možnost divadelní práce, kde by mohli stát po boku zdravých kolegů zcela plnohodnotně, a to právě tak, že zůstanou autentičtí.
Po dlouhém zvažování a přípravě vzniklo první integrační představení „Voličská kampaň Strany mírného pokroku v mezích zákona tedy přírodního“, kde herci s handicapem vystupují zcela sami za sebe, při tom však v naprosté harmonii se zdravými kolegy, kteří jsou v rolích. Výsledná inscenace je kvalitním dramatickým tvarem na profesionální úrovni, nepostrádá humor a fantazii a zároveň je velice cenným prostředkem k nabourávání předsudků a klišé, které ve společnosti stále zaujímají místo. Tato inscenace byla zařazena do běžné dramaturgie Divadla Klauniky, a hrána pro běžnou veřejnost jako klasické večerní představení v kulturních zařízeních měst i obcí. Metodika teatroterapie Divadla Klauniky je sice zachycena písemně, ale dosud neexistuje žádný ucelený audiovizuální záznam, který by zachycoval tuto činnost v dlouhodobém vývoji a významu.
Kateřina Dubovcová spolupracuje s Divadlem Klauniky již 10 let, pořizuje fotodokumentaci z akcí, integračního festivalu Quijotova šedesátka, jednotlivých představení i neformálních setkání (oslav, vánočních večírků atd). Celý kolektiv ji dobře zná a její přítomnost je zde vítaná, herce s mentálním handicapem její focení, pořizování rozhovorů a natáčení nijak nestresuje a neovlivňuje jejich chování. Má tedy nejlepší předpoklady pro vytvoření tohoto časosběrného filmového dokumentu, který bude naprosto originálním počinem svého druhu. Dokument měl premiéru na festivalu Quijotova šedesátka v Lipnici nad Sázavou 2/8/2024 a sklidil kladný ohlas u široké veřejnosti. Tento film je poutavým záznamem, který odhaluje příběhy lidí s mentálním handicapem, jejichž životy jsou úzce spjaty s divadelním prostředím.
Cílem projektu bylo natočit filmový dokument o dlouhodobé teatroterapeutické činnosti Divadla Klauniky Brno. Je tomu letos právě 20 let, co Divadlo Klauniky začalo spolupracovat s lidmi s mentálním handicapem a právě u příležitosti tohoto výročí bychom rádi vytvořili dokument, který zachycuje tuto výjimečnou činnost. Režisér a ředitel Divadla Klauniky Zdeněk Mazáč se nadchl pro práci s lidmi s mentálním handicapem v roce 2003, kdy se s nimi začal setkávat a byl fascinován teatralitou, která pramení z jejich naturelu. Hledal proto takovou možnost divadelní práce, kde by mohli stát po boku zdravých kolegů zcela plnohodnotně a to právě tak, že zůstanou autentičtí.
Po dlouhém zvažování a přípravě vzniklo první integrační představení „Voličská kampaň Strany mírného pokroku v mezích zákona tedy přírodního“, kde herci s handicapem vystupují zcela sami za sebe, při tom však v naprosté harmonii se zdravými kolegy, kteří jsou v rolích. Výsledná inscenace je kvalitním dramatickým tvarem na profesionální úrovni, nepostrádá humor a fantazii a zároveň je velice cenným prostředkem k nabourávání předsudků a klišé, které ve společnosti stále zaujímají místo. Tato inscenace byla zařazena do běžné dramaturgie Divadla Klauniky a hrána pro běžnou veřejnost jako klasické večerní představení v kulturních zařízeních měst i obcí. Metodika teatroterapie Divadla Klauniky je sice zachycena písemně, ale dosud neexistuje žádný ucelený audiovizuální záznam, který by zachycoval tuto činnost v dlouhodobém vývoji a významu.
Kateřina Dubovcová spolupracuje s Divadlem Klauniky již 10 let, pořizuje fotodokumentaci z akcí, integračního festivalu Quijotova šedesátka, jednotlivých představení i neformálních setkání (oslav, vánočních večírků atd). Celý kolektiv ji dobře zná a její přítomnost je zde vítaná, herce s mentálním handicapem její focení, pořizování rozhovorů a natáčení nijak nestresuje a neovlivňuje jejich chování. Má tedy nejlepší předpoklady pro vytvoření tohoto časosběrného filmového dokumentu, který bude naprosto originálním počinem svého druhu. Dokument měl premiéru na festivalu Quijotova šedesátka v Lipnici nad Sázavou 2/8/2024 a sklidil kladný ohlas u široké veřejnosti. Tento film je poutavým záznamem, který odhaluje příběhy lidí s mentálním handicapem, jejichž životy jsou úzce spjaty s divadelním prostředím. JSME HRDÝM MEDIÁLNÍM PARTNEREM FILMU, KTERÝ NATOČILA KATEŘINA DUBOVCOVÁ!
Klikněte si na QR kód a načtěte si pro platbu. Podpořte dokument o hercích s mentálním handicapem. Solidarita přináší radost! Děkujeme ze srdce!
Léto je ve znamení cest. Tak bych se s Vámi ráda podělila o kousek krásné letní atmosféry, kterou jsme při cestě po zákoutích v Rakousku zažila. V malé obci Prigglitz, která se nachází mezi Vídní a Štýrským Hradcem, můžete od jara do pozdního podzimu obdivovat umění pod širým nebem v Gut Gasteil. Na ploše kolem 16 hektarů jsou prezentována díla světových umělců. V otevírací době galerie je pro návštěvníky připraveno i chutné bio občerstvení. Statek Gasteil je snadno dostupný autem i veřejnou dopravou. Na usedlost s galerií lze také chodit pěšky a je jedním z kulturních vrcholů na mnoha turistických stezkách a cyklistických trasách ve Vídeňských Alpách.
🟢Působivé umělecké předměty uprostřed malebné krajiny, galerie s proměnlivými expozicemi a biofarma, jejíž lahodné produkty můžete ochutnat při své návštěvě – v Gut Gasteil je vždy od jara do pozdního podzimu na co žasnout. Velkolepá usedlost na slunném jižním svahu nad Gloggnitzem s řadou výstavních příležitostí na ploše 16 hektarů se vyvinula v uměleckou atrakci.
🟠Neustále obnovovaná umělecká díla pod širým nebem komunikují s malebným okolím a přilehlá galerie představuje díla renomovaných umělců na proměnlivých výstavách. V neposlední řadě lákají návštěvníky do Schwarzatalu mezi Schneebergem a Raxem lahůdky vlastního ekologického zemědělství. Zpracovala: Kateřina Dubovcová Photography
Popis dokumentu-klikninaloigoníže
Na projekt byl také poskytnutý finanční dar od Nadace umění pro život.
Cílem projektu je natočit filmový dokument o dlouhodobé teatroterapeutické činnosti Divadla Klauniky Brno. Je tomu letos právě 20 let, co Divadlo Klauniky začalo spolupracovat s lidmi s mentálním handicapem, a právě u příležitosti tohoto výročí bychom rádi vytvořili dokument, který zachycuje tuto výjimečnou činnost. Režisér a ředitel Divadla Klauniky Zdeněk Mazáč se nadchl pro práci s lidmi s mentálním handicapem v roce 2003, kdy se s nimi začal setkávat a byl fascinován teatralitou, která pramení z jejich naturelu. Hledal proto takovou možnost divadelní práce, kde by mohli stát po boku zdravých kolegů zcela plnohodnotně, a to právě tak, že zůstanou autentičtí. Po dlouhém zvažování a přípravě vzniklo první integrační představení „Voličská kampaň Strany mírného pokroku v mezích zákona tedy přírodního“, kde herci s handicapem vystupují zcela sami za sebe, při tom však v naprosté harmonii se zdravými kolegy, kteří jsou v rolích. Výsledná inscenace je kvalitním dramatickým tvarem na profesionální úrovni, nepostrádá humor a fantazii a zároveň je velice cenným prostředkem k nabourávání předsudků a klišé, které ve společnosti stále zaujímají místo. Tato inscenace byla zařazena do běžné dramaturgie Divadla Klauniky a hrána pro běžnou veřejnost jako klasické večerní představení v kulturních zařízeních měst i obcí.
Kateřina Dubovcová spolupracuje s Divadlem Klauniky již 10 let, pořizuje průběžně fotodokumentace z workshopů, z představení i z integračních festivalů, rovněž i videozáznamy. V první fázi se tedy bude jednat o zpracování tohoto archivu, výběr a sestřih materiálů. Dále bude probíhat další natáčení aktuální činnosti, a to během přípravy nových integračních představení (workshopy většinou probíhají na Penzionu Lipůvka nebo v Lipnici nad Sázavou), budou pořízeny také záznamy z aktuálně pořádaných veřejných představení a nezbytné je také pořízení rozhovorů s jednotlivými aktéry, a to jak s herci s mentálním handicapem, tak se zdravými spoluherci a režisérem. Součástí dokumentu budou též momenty zachycené v soukromém či pracovním životě lidí s handicapem.
Premiéra dokumentu proběhne v rámci integračního festivalu Quijotova šedesátka a posléze začne příprava na realizaci veřejných prezentací – tj. produkční zajištění, propagace apod. Do konce roku 2024 chceme uskutečnit nejméně 4 veřejné prezentace v Brně i mimo něj. Předpokládáme však další pokračování této činnosti i v budoucích letech.
Letošní setkání na integračním festivalu v Lipnici nad Sázavou, který již 10 let pořádá Divadlo Klauniky v Brně jsme se sešli společně při natáčení dokumentu o tak "trochu jiném" divadelním světě. Během několika dnů vznikal dokument o členech divadla, kteří již dvacet let podílejí na teatroterapeutických projektech, jejichž výsledkem jsou zcela nenapodobitelné inscenace. Nespočet záběrů z příprav a nácviků. Dokument bude výpovědí jak moc je v životě důležité naslouchání, tolerance a úcta k lidem s handicapem. Záběry a situace jsou momentálně ve střižně. Film bude k vidění během letošního podzimu a poslouží také jako edukační a kulturně-osvětový materiál.
Kam vedly naše kroky tentokrát? I přes nepřízeň počasí to bylo jedním slovem skvělé. Kunštát, písemná zmínka o městě pochází z roku 1279 jako přídomek Kuny, jehož jméno je variantou germánského jména Konrád. V roce 1281 se zmiňuje jako Chuno de Chuonstat. Zakladateli města byli páni z Kunštátu. Hrad se písemně dokládá v roce 1360. V roce 1448 se stal majitelem zdejšího panství Jiří z Kunštátu a Poděbrad. Toto kouzelné místo nabízí mnoho cílů, které jsou nejen velmi zajímavá, spojená s naší historií, ale hlavně je zde mnoho tvůrců a keramika je doménou tohoto městečka. A tak jsme navštívili Jeskyni Blanických rytířů, která je unikátní dílo inspirované českou historií. Nachází se nedaleko města Kunštátu, na kraji obce Rudka, v nitru kopce nazvaného Milenka. Přivítali nás manželé Josefa a Zdeněk Popelkovi a strávili jsme s nimi společně opravdu zajímavý a naplněný čas. Dozvěděli jsme se také o přípravách letních setkání, které jsou pravidelně věnovány tomuto okouzlujícímu místu. Dokument zpracovala: Kateřina Dubovcová
Film, který měl premiéru v dubnu v Divadle Husa na provázku popisuje příběh sochaře Jana Šimka, jehož sochařské dílo vznikalo z živé účasti v dramatech a výzvách své doby, na které dokázal reagovat s nezaměnitelnou uměleckou invencí. V 70tých a 80tých letech spoluvytvářela ráz nezávislé kultury českého sochařství. Sochař si klade otázky lidské existence a vesmíru, a zrcadlí neustálý příběh “Lidského živlu” do své tvorby.
O jeho tvorbě bude také hovořit profesor prof. Petr Oslzlý, který bude čerpat ze své knihy “Příběhy soch”, která popisuje Šimkovo sochařské dílo a přiblíží důležitou kapitolu spolupráce s “Divadlem na provázku”. V dokumentu se snoubí odvaha, síla bytí, svědectví, zavíjení, osudovost, dotýkání, rytmus, vzepětí...Svým charismatickým mluveným slovem nás provede PhDr. Milan Sedláček, zasloužilý umělec. Nahlédneme společně do sochařova života, kde sochařská výpověď autora otevírá divákovi silný spirituální prožitek kontinuity mezi člověkem, přírodou a kosmem. Režie, kamera, střih dokumentu Kateřina Dubovcová. Námět a mluvené slovo PhDr. Milan Sedláček.
Sochař Jan Šimek je umělec – samouk. Sochařské dílo Jana Šimka vznikalo z živé účasti v dramatech a výzvách své doby, na které dokázal reagovat s nezaměnitelnou uměleckou invencí. Jeho originální tvorba spoluvytvářela ráz naší nezávislé kultury v 70tých a 80tých letech. Autor je výraznou postavou českého sochařství v 2.pol.20.stol. Jeho expresivní figurace svou symbolickou existencionální koncepcí vyznívá jako výrazný apel lidskosti v dramatu bytí. Tyto díla mají schopnost tlumočit svými tvary vitalitu a drama ale i křehkost a ironii života a zamýšlet se nad jeho osudovými otázkami. A to v odvážném užaslém ale i bolestném sochařsky ztvárněném hledání smyslu lidské existence.
Jan Šimek - " O díle jasně zněly úsudky, zajímavý, dobře natočený dokument, vypovídající to podstatné. Já jsme naprosto spokojen. "
Týden před uvedením dokumentu o sochaři Janu Šimkovi je vyprodáno. Těší nás zájem o film a plánujeme další uvedení!
Dokument o sochaři Janu Šimkovi bude představen veřejnosti v měsíci duben 2022. Velmi zajímavé a poutavé představení osobnosti Jana Šimka.
https://photos.app.goo.gl/DFA4Evf63G4A4FH6A
https://photos.app.goo.gl/MhTfCsDwqDFx3Zvi8
Dr. Hana Vacková, vedoucí archívu VETUNI, nás s úsměvem na tváři srdečně zve do areálu VETERINÁRNÍ UNIVERZITY, nejstarší veřejné vysokoškolské instituce v Československu, založené v roce 1918 v Brně v Králově Poli.
Univerzitní knihovna VETUNI v březnu 2022
Knihovna už dávno neoznačuje jen nejrůznějším způsobem nahromaděné police, na kterých se práší na kdovíjak staré písemnosti … Kdepak, takováto představa je dnešní skutečnosti natolik vzdálená, asi jako Vaše ochota zapisovat si poznámky z přednášek rýpáním nože do březové kůry, či malováním písmen na vydělanou oslí kůži. Knihovny existovaly již ve starověku, archeologové dokládají existenci významného souboru klínopisem popsaných hliněných tabulek v Sumeru, po celou dobu své existence reprezentovaly duševní bohatství místa, které je vybudovalo a vždy pečlivě chránilo jako svůj poklad. Nezapomenutelný obraz knihovny jako labyrintu vědomostí - stejně svůdných jako i životu nebezpečných - je vykreslen v románu Jméno růže; skvěle poukazuje na fakt, že v období středověku funkci knihovníků zastávaly křesťanské kláštery. První světskou knihovnu na území českých zemí budeme hledat v Praze, vznikla totiž v souvislosti se založením Univerzity Karlovy. Postupně se k bibliotékám klášterním, dvorským, hradním, zámeckým a univerzitním přidávaly knihovny městské a farní. Do časů Josefa II., kdy se rušily kláštery včetně knihoven, datujeme počátek knihoven veřejných a četné aktivity v podobě čtenářských spolků.
V městě Brně jsou dějiny knihovnictví nerozlučně spojeny s osobností Jiřího Mahena. Dnešní knihovny jsou nejen bibliotékami, ale mediatékami tím, že dokáží zprostředkovat informace všeho druhu, vstoupit do nich můžete jak fyzicky, tak virtuálně, vzdáleným přístupem, zprostředkovaně. V České republice existuje na šest tisíc knihoven, z toho více než tři stovky veřejných, kam se může – podle podmínek toho kterého knihovního řádu - zájemce registrovat.
https://www.vfu.cz/cz/studijni-a-informacni-stredisko
Co přivedlo k registraci do Univerzitní knihovny VETUNI v měsíci březnu nás? – Ochotně prozradíme: na prvním místě nás zaujala šance obohatit se kontaktem s informacemi, jež mají SPECIÁLNÍ ZAMĚŘENÍ. Fondy této knihovny se primárně věnují veterinární medicíně, kvalitě a bezpečnosti potravin, ekologii v nejširším slova smyslu. Současně s tím nás oslovilo moderní a velmi krásné prostředí v areálu Veterinární univerzity Brno, v budově 24 na čtvrtém patře. Doslova nás uhranulo útulné zázemí studijních místností pro všechny, kteří milují vzdělání a mají zájem intenzivně nabrat vědomosti buď individuálně, nebo v týmu, v malém sehraném kolektivu. Studijní místnosti je zapotřebí rezervovat v předstihu e-mailem. Dokonce – a to je zcela čerstvá jarní novinka - v případě, že si tu úspěšně zamluvíte svůj individuální studijní prostor, může tu při Vašem ochytřování být i Váš věrný psí kamarád. Opravdu, pejsci jsou zde vítáni.
A co Vy, víte o někom, komu by členství v Univerzitní knihovně VETUNI Brno udělalo radost? Čtenářský průkaz za mírný poplatek na celý rok v této knihovně můžete pořídit jako dárek, kterým potěšíte nejen konkrétního jednotlivce, ale jedinečným způsobem tak přispějete ke kultivaci lidstva na planetě Zemi jako celku.
PROCHÁZKY PAMĚTÍ VETUNI
VIRTUÁLNÍ MOBILITA - DÍL PRVÝ
HLEDÁME A OBJEVUJEME TAJNOU SOCHU
Dr. Hana Vacková, vedoucí archívu VETUNI, nás vede k pavilonu, kde sídlí klinika zaměřená na choroby psů a koček. Proč? – naším přáním je odhalit ukrytou tajnou sochu.
Je běžné a obvyklé, že sochy zdobí venkovní prostory. Zatímco umístění sochy v interiéru není časté. Naše socha, které říkáme, Tajná, má naprosto výjimečnou pozici – je sice v zeleni na čerstvém vzduchu, ale kolem dokola ní jsou zdi budovy. Tajná socha představuje sedící krásku, mladou dívku s copem, která odpočívá a těší se pohledem na svéokolí. Možná je trošku zasněná, neví, co ji čeká v budoucnosti.
Autorem sochy sedící dívky je sochař Konrad Babraj(1921–1991). Tento umělec mimo jiné zpracoval památník obětem druhé světové války v areálu VETUNI v blízkosti vstupní brány. Jaké poselství v sobě skrývají procházky pamětí? Proč chceme veřejně sdílet zajímavá místa Veterinární univerzity a nadchnout Vás pro jejich krásu? – také nám, kdo se věnujeme vědě a výzkumu, připadá život občas obtížný, hledáme proto rovnováhu všem smutkům a krátkodobým obtížím v něčem, co je jednoznačné a svým způsobem věčné. Nám všem přejeme dobrou energii nacházet štěstí a radost z nových objevů všeho druhu.
PROCHÁZKY PAMĚTÍ VETUNI
VIRTUÁLNÍ MOBILITA - DÍL DRUHÝ
SVĚTOZNÁMÝ ARCHITEKT A TAKÉ TGM
Dr. Hana Vacková, vedoucí archívu VETUNI, nás dnes vede k budově, která je památkově chráněná. Jejím autorem byl totiž jeden z nejznámějších a nejvlivnějšícharchitektů 19. století: Theophil Hansen (1813 – 17 -1891).
Brno má štěstí, že Theofil Hansen v něm vytvořil několik zajímavých projektů, například: Nemocnici Sv. Anny, Pražákův palác, nebo Besední dům, sídlo brněnské filharmonie.
Budova, kterou najdete podle orientačního čísla 32 na mapě areálu Veterinární univerzity, bývala takzvanou Vychovatelnou pro chlapce. Od roku 1890 sloužila jako alternativní trest a místo s tuhou disciplínou, které inspiruje k práci, vzdělání a řádnému životu v profesích
zahradníků nebo krejčích.
Po vzniku Zvěrolékařské univerzity v roce 1918 právě v této budově bylo možné začít vyučovat studenty, zatímco instituce Vychovatelny a její svěřenci byli přesunuti do Uherského Brodu. Kdokoliv vejde do budovy postavené Theofilem Hansenem, má šanci cestovat časem, zahlédne zde starý sejf, od kterého se ale ztratil klíč; navíc se můžete
obdivovat velice impozantní dveře, kterými procházeli chlapci z Vychovatelny.
Zajímá Vás kdo byl tím nejslavnějším návštěvníkem, jehož noha se zajisté dotkla letopočtu 1888 na podlaze ve vstupu do této budovy? – jednoznačně Tomáš Garrigue Masaryk (1850 - 1937) československý státník, filozof, sociolog a pedagog. Masaryk patří k zakladatelům Československé republiky a stal se jejím prvním prezidentem.
PROCHÁZKY PAMĚTÍ VETUNI
VIRTUÁLNÍ MOBILITA - DÍL TŘETÍ
INSPIRACE PRO NÁŠ HARMONICKÝ ROZVOJ
Dr. Hana Vacková, vedoucí archívu VETUNI, nás srdečně vítá v těsné blízkosti budovy tělocvičny. Zde sídlí Ústav tělesné výchovy a sportu.
Toto místo je pamětihodné hned ze dvou důvodů: v roce 1914 se tu měl konat sokolský slet, jehož přípravu, bohužel, překazil sarajevský atentát a následně špatné počasí.
Miroslav Tyrš (narozen 1832 – zemřel 1884) byl mužem, který věřil, že ve zdravém těle sídlí moudré myšlenky a pevná vůle. Byl pedagogem, věnoval se historii umění a stal se zakladatelem organizovaného tělocvičného hnutí v Čechách a autorem českého tělocvičného názvosloví.
Třebaže Miroslav Tyrš byl svým původem Němec, chtěl, aby organizace Sokol byla programově otevřena všem národnostem. Inspiroval se řeckým ideálem krásy –harmonickým rozvojem těla i ducha. Snažil se, aby organizace, kterou založil, nabízela možnost rozvoje nejen po tělesné stránce, ale také intelektuálně a morálně. Jeho snahou bylo, aby v sokolských organizacích byly zapojeny všechny věkové kategorie, všechny třídy, muži i ženy.
Autorem sochy, která zpodobňuje Miroslava Tyrše, je brněnský akademický sochař a pedagog Václav Hynek Mach (1882–1958). Tento brněnský umělec mimo jiné provedl sochařskou výzdobu na fasádě hotelu Grandezza na Zelném trhu ve středu města Brna.
Socha Miroslava Tyrše má zvláštní osud – cestuje ! Původně byla zamýšlena pro dekoraci Slovanského náměstí, následně byla přesunuta na místo před místní sokolovnu a až od roku 2006 se nachází v prostorách
Veterinární univerzity, kde ji můžete obdivovat.
PROCHÁZKY PAMĚTÍ VETUNI
VIRTUÁLNÍ MOBILITA - DÍL ČTVRTÝ
ARDO – SOCHA KONĚ A TAKÉ SYMBOL
Dr. Hana Vacková, vedoucí archívu VETUNI, nás dnes čeká před univerzitní aulou, ve které se odehrávají jak slavnostní promoce úspěšných mladých lidí na závěr jejich studia, tak i mimořádná setkání seniorů, kteří se na
univerzitu vracejí oslavit zlatých padesát let od promoce převzít pamětní diplom. Prostor před aulou zdobí socha koně.
Socha koně je nádherná a i když se na ni díváte poprvé, připadá Vám nějak povědomá. Proč? – stejný kůň totiž tvoří součást monumentálního památníku v Praze na Václavském náměstí – jde o pomník svatého Václava, symbol české státnosti. Socha je součástí místa, kde se odehrávají dějiny, oblíbené místo setkání – pod ocasem. Pražský památník se sochou jezdce vytvořil významný český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel monumentálního realismu, Josef Václav Myslbek (narozen 1848 – zemřel 1922) a pracoval na něm déle než třicet let. Předlohou mu byl žijící hřebec jménem Ardo starodávného plemene Oldenburg z píseckého hřebčince.
Socha koně v Brně je stejně jako její předloha odlita z bronzu. Za autora je považován Jaroslav Ledvina. Zatímco původní sochu odlévala firma Bendelmayer, kopie v 70. letech byly zpracovány v ČKD Blansko. Proč množné číslo? – skutečně byly zhotoveny dva odlitky.
Brněnský bronzový kůň zdobí prostor mezi dvěma pavilony Veterinární univerzity od roku 1978 na počest 60. výročí vzniku této instituce. Druhá kopie ve stejné době doputovala do Košic, do areálu Univerzity veterinárskeho lekárstva a farmácie, jenž v téže době slavila 30 let své existence.
Jméno Ardo (nebo také Ardonus jako zkratka pro Ardabastus) se v dějinách vyskytuje jako označení posledního vizigótského krále v 8. století na Pyrenejském poloostrově. Možná i Vám chce toto umělecké dílo naznačit, že je skvělé být jiný než ostatní, zapsat se do dějin lidstva něčím mimořádným – myšlenkami, odvahou, krásou, láskou k lidem, ke své zemi a poctivou prací. Je to volba každého z nás.